Performativní projekt na pomezí zvukové poezie, sound puppetry a objektového divadla. Existují věci, které se můžeme dozvědět jen díky sluchu? Jak se převrátí naše perspektiva, pokud na místo vizuality zvolíme jako výchozí smysl poznání právě sluch?  

Sensus communis, výraz známý také jako „zdravý rozum“, ohledává, jak se naše smyslové vnímání propisuje do celkového chápání světa kolem nás. A žijeme vůbec všichni ve stejném světě? Divadelní dobrodružství naslouchání, vychází z představy, že existují dosud nezmapovaná území, absentující světy a zástupy nepřítomných lidí, které je třeba náslechem přivolat zpět do „sensus communis“. Anonymní postavy dvou „operátorů“ jako vykonavatelé neznámé, byrokratické, ale i nekontrolovatelné imaginativní moci. 

Zvuk jako přirozená součást našich životů získává v inscenaci mytické rozměry objektu, který nelze spatřit jediným pohledem; hluk jako přirozená součást obydlených oblastí, ale i křiku přírody či kosmického prostoru. Zvuk jako materiál, ze kterého a s kterým jde oživit zdánlivě nejobyčejnější věc; protože nakonec i obyčejný odpad, kterého se tak snadno zbavujeme, může být jeho fantastickým zdrojem. Specifická paměť rezonancí vtělená do magnetofonových pásek, které zapisují neopakovatelné okamžiky stejně jako fotografie, může přivolat zpět ty, kterým se slov nedostalo. Je možné, při dostatečné koncentraci, vnímat vše, co se kdy událo, děje a bude dít? 

Inscenace pracuje s možnostmi limitních percepčních zážitků na poli vizuálního i zvukového projevu. Za využití principiálně analogových technik, jako je analogová projekce meotaru, svícení prostřednictvím baterií, drobných mechanických strojů atp., buduje inscenace loutkoherectví specifického typu. Myšlenka zvukové loutkařiny (sound puppetry) přerůstá v objektové divadlo, zaměřené na mechaniku věcí, které pro dnešní digitální svět už ztratily smysl a reprezentují pouze melancholickou poetiku minulého.

Výraz celé inscenace je budován skrz specifické kvazi-mytologické obrazy: zvířata-lidé, zahrada opuštěných, své vzpomínky vyprávějících věcí, pitva nadčlověka a mechanizace fyzického těla. Operátoři, archiváři, rozehrávající svou objektovou mini-operu, složenou z hlasů věcí, ve jménu restartu zadrhnutého motoru lidstva.

O DIVADLE A TVURCÍCH INSCENACE:

Divadlo Continuo je mezinárodní nezávislý divadelní soubor založený v roce 1992 Helenou a Pavlem Štouračovými. Sídlí a tvoří v jihočeských Malovicích na statku Švestkový Dvůr. Ve své tvorbě propojuje fyzické herectví s postupy loutkového divadla, živou hudbou a výraznou výtvarnou stylizací. Kromě toho se skupina od roku 1997 věnuje site-specific projektům v nedivadelních prostorách. Za více než 30 let své existence vytvořil soubor několik desítek inscenací a projektů a získal řadu ocenění.

Tvůrčí dvojice Anny Luňákové a Jakuba Štourače pracuje mezioborově, realizuje se v divadle, performanci i pohyblivém obraze. Zkušenosti Luňákové s filozofií a Štourače s grafikou se promítají do jejich přístupu ke zvuku i obrazu jako k fyzickým objektům s narativním potenciálem.